Welzova kronika

^{Welzova kronika}

^{Rod Weltzů pocházel z „Makelshaimu ve Frankách na Horním Rýně“, odkud byli v roce 1660 povoláni do Čech.}

^{Kroniku Weltzů založil Sylvestr Weltz, v roce 1775. Je to kniha vázaná v kůži, psaná na ručním papíře, českým švabachem, perem a inkoustem. V rodině je předávána z generace na generaci.}

^{Tomáš Weltz, syn Sylvestra Weltze, ve svém jméně vypustil písmenko t a od té doby další pokolení používala příjmení Welz. Tomáš Welz s manželkou pocházel z Dobré Vody, kde vlastnil statek, lesy a sklárny.  V tomto manželství se narodilo 14 dětí.}

^{Podhořanští  Welzové .}

^{Alois Welz se narodil 20. 3. 1821. Byl to rakouský a český velkostatkář, podnikatel ve sklářském průmyslu a politik, poslanec Českého zemského sněmu a v letech 1871–1872  byl poslanec Říšské rady}

^{Od svého otce odkoupil sklárnu v Dobré Vodě. Především v ruském carství si šlechta pořizovala lustry z broušených skleněných hranolků, a proto Alois tradiční sklářskou výrobu o tento artikl rozšířil. Ve svém oboru se mu velice dobře dařilo. Při obchodní návštěvě v Riedlových sklárnách v severních Čechách se seznámil s vdovou Emilii Riedlovou, narozenou 1. května 1823. Po sňatku s ní se jim narodilo 7 dětí. Po smrti paní Emilie se Alois znovu oženil s paní Johanou Webrovou. Z tohoto manželství se již děti nenarodily.}

^{Ve svém oboru se mu velice dařilo. Byl to on, kdo od hraběte Županského Podhořanské panství koupil. Při obchodní návštěvě v Riedlových sklárnách v Antonienweldu (Antonínov) v severních Čechách se seznámil s Emilii Riedlovou, narozenou 1. 5. 1823. Po sňatku s ní, se jim narodilo 7 dětí.}      

^{Po smrti paní Emilie se Alois znovu oženil s paní Johanou Webrovou. Z tohoto manželství se již děti nenarodily.}

^{Zápis :"Slýchal jsem od svého druha Volence, vždy Podhořany chváliti jako jeden z nejkrásnějších majetků. Bratr p. Volence, měl  Podhořanský pivovar v pronájmu a od něho nám bylo povědomo, že panství k prodeji hrabě Županský nabízí.}

^{15. února, 1859, ve 3 hodiny ráno z Dobré Vody ( Dobrá Voda je osada, části obce Malčín v okrese Havlíčkův Brod)s panem Volencem jsme vyjeli a v 9 hodin barona Županského v zámku navštívili. Ten za panství 200 000 zl. žádal. Já jsem jen 180 000 zl. nabízel. Ve 12 hod. s nepořízenou jsme šli do tamějšího hostince k obědu. Ve 3 hodiny pro nás pan Županský poslal a již jen 190 000 zl. žádal. Jednali a mluvili jsme na zámku až do 6 hodin a odešli jsme opět s nepořízenou. Když už jsem dal zapřahat na zpáteční cestu, přišel p. Županský sám do hostince, že prodá za 185 000 zl. Dojednáno bylo a 17 února jsem požadovanou částku v hotovosti zaplatil.}

^{Po převzetí statku jsem se mohl do skláren zakrátko vrátit, neboť Podhořanský správce Picek, kterého jsem po rytíři Andrejevském v roce 1860 přijal, zcela podle mých názorů na statku hospodařil. Rovněž zdejší lesník Papík byl hodný a spolehlivý.}

^{V roce 1866, za vlády pruského krále Viléma I. a rakoského císaře Františka Josefa, byla prusko-rakouská válka. Můj soused hrabě Thun na Cholticích mi přislíbil, že dozví-li se něčeho důležitého, že mi to ihned oznámí. Rozhodl jsem se, budeli v Podhořanech nebezpečno, že svou paní a děti do Dobré Vody budu muset poslati.}

^{3. července 1866, v den bitvy u Hradce Králové, které za prusy velel syn Viléma I.,  princ Fridrich III.  byl jsem ráno na Novém Dvoře. Tu slyšel jsem strašné dunění a hřmot děl. Poslal jsem větší děti do Turkovic, kdež z věže tamního kostela vše co se u Hradce dělo bylo možno pozorovati.}

^{Ve 3 hod. odpoledne, dal jsem zapřáhnouti do velkého rodinného vozu a dal jsem svou ubohou paní s  6 dětmi a guvernantkou odvésti do Dobré Vody, kam jsem již část majetku dal předem též odvést. Když za 4 týdny byl uzavřen mír, přijela má paní s dětmi do Podhořan. Ještě čtyři týdny po bitvě u Hradce Králové, potulovali se prušáci po kraji a dovolovali si mnohé nepřístojnosti. Druhý den po návratu mé paní, se u nás ubytovalo 25 pruských důstojníků a ve dvoře 100 kyrysníků, kteří se z Vídně vraceli. Jednou přijela pruská vozatajská kolona, vedená poručíkem (Vaserpolákem) jménem Plewa. Nabídl jsem mu mou ložnici. Druhý den po jeho odjezdu jsem pohřešoval dalekohled, vyšívanou vestu, pár kalhot, což pan poručík anektoval. Rovněž jsem měl pěkné nadělení ve stájích. Koně, projíždějící kavalérie byly nakaženi oshřivkou a prašivinou a nakazili mi celé stáje. Museli jsme opatrně otlouci omítku a čerstvou vápennou maltou znovu nahoditi. Prušáci také zavlekli choleru, na kterou lidé ve vsi umírali. Potvrzenky, které jsem od prušáků za odebraný majetek obdržel, byly mi berním úřadem vyplaceny nebo u daní připsány.}

^{Jeho veličenstvo  rakouský  císař František Josef I.}   

^{Na podzim toho roku jel obhlédnout bojiště. Byl jsem uvědomen, že císař při zpáteční cestě z Hradce do Čáslavi pojede přes Podhořany. Dal jsem u obecního špýcharu postaviti čtyřmi tesaři krásnou slavobránu.}

 ^{Císaře vezli šestispřežím běloušů bratři Štěpánkové z Čáslavi, což se mu velice líbilo. U kapličky nad Podhořany dal císař zastavit a do příkopu tam odbyl svou potřebu. Bratři Štěpánkové nebyli tak rychlí při téže potřebě a tak císař musel na ně počkati. Z Nového Dvora silnice v serpentině prudce klesá a z ní dají se dobře má pole podhořanská přehlédnout. Dal jsem na jednom jetelišti as v 60 sáhů dlouhých brázdách vyorati „„VIVAT““ tak že orané proti zeleni jetele velmi se odráželo. Dal jsem tam 2 stožáry postaviti s ohromnými prapory. Jeden v českých a druhý v rakouských barvách. Lidem se to velice líbilo a říkali mi pan Vivat. Dole u špýcharu, u slavobrány byl císař lidmi očekáván a já jsem císaře přivítal česky a on se na všelicos česky tázal. Poděkovav za přivítání jel dál do Čáslavi. Při této příležitosti jsem byl povinován dodati 4 koně a fasuňky, což jsem učinil. Koně přišli asi za 8 neděl ve velmi zbědovaném stavu s oshřivkou. Přesto že veškeré stáje byly kyselinou sírovou ošetřeny a znovu omítnuty přišel jsem o 6 párů koní. Celou škodu obnosem 1700 zl. mně byl úřadem vyplacen.}

^{K výročí Jana Žižky se chystalo shromáždění v mém Dobrovodském lese. Byl jsem požádán o povolení k shromáždění, pořádaném u Žižkova Buku.(Žižkův buk u Dobré Vody, stáří asi 900 let, obvod kmene 500 cm. Žižkova busta v lese).}

^{Tajně jsem zapůjčil z Čáslavi Žižkovy relikvie, které věrně sloužící kočí Růžička potajmo na shromáždění s  Pickem dovez a zase odvezl. Srocení toho se zúčastnilo asi 1500 lidí. Hejtman Mascha vyzval lidi, aby se v klidu rozešli a že na nepovoleného tábora neučiní oznámení. Slib tento nedodržel a přes 80 účastníků bylo u soudů vyslýcháno a ukrutným trestům odsouzeno. Též já jsem byl odsouzen, že jsem povolil tábor ten k pokutě 200 zl. Ubohý Picek a oba lesní byli každý ku 200 zl. pokuty a dvouměsíčnímu vězení odsouzeni. Já byl rekurzem za své tři lidi jak v Praze, tak ve Vídni telegraficky odmítnut. Zaplatil jsem těch 600 zl. za ně a dal jim ještě 1 zl. za každý den ve vězení. .}

^{Podle pověsti datované do roku 1422 pod stromem odpočíval Jan Žižka. Žižka tehdy porazil Zikmundovo vojsko u Kutné Hory.}

^{Během této výpravy se dostal až   do osady k Malčínu. U studánky se napil, vodu prohlásil za dobrou a osada je prý od té doby nazývána jako Dobrá Voda. Se svou družinou pak odpočíval pod bukem, který dodnes nese jeho jméno. 560 metrů severně od Žižkova buku je i Žižkova studánka./         (ze stránek obce Malčín)} 

^{Klára Riedlová roz. Welzová zdědila po otci Podhořanské panství. Narodila se 2. 12. 1857, jako předposlední z prvního manželství Aloise Welze. Provdala se za Ottu Riedla a spolu měly tři děti. Dva syny, Waldemara a Ottu a dceru Eriku. Po druhé světové válce celý její majetek - lesy a zámek - propadl státu.Všechny Klářiny děti  zemřeli bez potomků.}                                          

 ^{Vzpomínky na rodinu Riedlů. (z archivu v Desné)}

^{:Desná v Jizerských horách je horské městečko spjaté již více než 300 let se sklářstvím. Nejsilnější stopu v tomto údolí Černé Desné zanechali členové jednoho z nejvýznamnějších sklářských rodů – Riedelové. Kořeny Riedlové mají ve Švédsku. Zakladatelem byl Josef Riedel starší (1816–1894), původně nájemce      Antonínovské panské hutě     (na obrázku)  a správce sklárny na Jizerce, synovec tamějšího huťmistra Franze Antona Riedla. V zájmu rodiny se Josef oženil s jeho dcerou a zároveň vlastní sestřenicí Annou Marií (1819–1855), krásnou, laskavou a se sklářstvím dobře obeznámenou ženou. Narodily se jim čtyři děti a po narození posledního, Anna Marie ve věku 36 let zemřela. Zůstali po ní tři synové: Hugo (nar. 1848), Vilém (nar. 1849), Otto (nar. 1853) a dcera Marie Albertina (nar. 1855).}

^{Nejmladší syn, Otto Riedl, měl zlostnou a výbojnou povahu a rád mně ubližoval. Jednou zas, když mě chtěl bít, strčil jsem ho a shodil z domovních schodů. Zlostí křičel a šel žalovat své matce, ale špatně pochodil. Paní zvěděvši od nejstaršího syna pravdu, vyplatila Ottonka s tím, že chudému nemá ubližovat.}

^{Josef Riedl odporučil: na výstavbu sociálního domu pro nemajetné 20 000 zl., na jeho další vydržování 30 000 zl., na fond pro chudé osmi obcí, kde byly jeho závody, 7 000 zl., pro důchodový fond úředníků 30 000 zl., pro důchodový fond sklářů rovněž 30 000 zl., ostatním dělníkům čtrnáctidenní mzdu ve výši 10 000 zl., pro příbuzné a služebnictvo 20 000 zl., na bohoslužbu 500 zl., 16 spolkům, kterých byl čestným členem, po 100 zl., ostatním spolkům   1 000 zl., sboru dobrovolných hasičů v Polubném 300 zl.}

^{Nechtěli bychom tímto výčtem vzbudit dojem, že Josef Riedel byl ideální člověk a podnikatel. To jistě ne, ale že mu dělníci říkali „otec sklářů“, něco znamenalo. V jeho povaze byla solidnost a schopnost ocenit poctivou práci. Na druhé straně nesmíme zapomenout, že mu jeho bohatství přinesl nejen obchodní talent, štěstí na spolupracovníky a odborníky, ale těžká, vyčerpávající práce sklářů i jejich pomocníků v rozpálených, začouzených hutích. Ti všichni si ocenění bohatě zasloužili.                              František Schreiber}   

^{Riedlové bezesporu patří mezi nejvýznamnější sklářské rody českého původu. Ze skromných poměrů vybudovali během tří generací sklářské impérium. Dnes je v Desné připomíná reprezentativní vila.}

 ^{Riedlova vila a hrobka se nachází v obci Desná, v Jizerských horách. Hrobka postavená v roce 1890, patřila podnikateli Josefu Riedlovi, majiteli zdejší sklářské hutě. Do hrobky byly postupně uloženy i ostatky několika dalších příslušníků početné rodiny Riedlů. Koncem léta roku 1901, v pouhých 48 letech, zemřel nejmladší syn „sklářského krále“  Josefa Riedela  -}

Otto Riedel mladší narozený 12. 7. 1881, zemřel 20. 11. 1934

Waldemar Riedel, narozený 18. 6. 1886, zemřel 17. 5. 1959 

Erika Riedlová, nar. 25.10.1893, zemř. v Salcburku 31.12.1972 

Tito sourozenci byli posledními majiteli zámku a lesů v Podhořanech. 

^{Dynastie Riedelů své působení v Desné v Jizerských horách skončila, ale má své pokračování v dnešním Rakousku, kam polubenská větev přesídlila.}                         

^{Pokračování historie rodu Welzů.}

^{Tomáš Welz, narozený 6. 8. 1836, žil v Krčském zámečku. Byl význačný pražský podnikatel, který se všeobecně zasloužil o rozvoj Krče. Do jeho majetku přešel zámeček koupí dne 24. července 1880. Jistě bylo záslužné, že rodina Welzů, odmítala veškeré nabídky k parcelaci pozemků zámku pro případnou zástavbu. (Zde byl zaměstnán zahradník Kubelík. Ten měl hudebně nadaného syna Jana, který na náklady Tomáše Welze vystudoval konzervatoř. Stal se z něho virtuoz ve hře na housle. Slavný byl i jeho syn  - dirigent Rafael Kubelík).}

^{V roce1948 Welzům panství zabavili a nevyužitý areál začal chátrat.}  

 ^{Jeho potomkům byl objekt navrácen po roce 1989. Zámek prošel zdařilou celkovou rekonstrukcí a prosperuje v podobě zámeckého hotelu.                                                                                  (Byly zde natáčeny scény ze seriálu Sanitka)}

^{Tomáš Welz, byl bratr Aloise Welze, který koupil   Podhořanské panství. Tomáš Welz byl otcem Jaroslava (1) který studoval v Halle a věnoval se hospodaření. Praktikoval v Rusku, kde se i oženil. V tomto manželství se narodilo 5 dětí. V pořadí druhé dítě, byl Jaroslav (2). Tento syn se narodil v Krči, u dědečka Tomáše, až po návratu z Ruska do Čech. Když bylo Jaroslavovi (2) 7 roků, přestěhovala se rodina z Krče do Podhořan. Jeho tatínek hospodařil na Podhořanském statku, který patřil sestřenici, paní Kláře Riedlové-Welzové, a později statek od ní odkoupil. Paní Klára si ponechala pouze lesy a zámek. V Podhořanech se Jaroslav Welz (2), v roce 1925 oženil s Boženou Olexovou. Spolu měli 2 dvě děti. Syna Jaroslava (3) a dceru Miladu. V roce 1953 byli Welzovi režimem donuceni Podhořany opustit. Celá rodina se musela vystěhovat do Nového Boru v severních Čechách. Velkostatek i majetek jim byl státem zabaven.}

^{V roce 1953 bylo v Podhořanech založeno jednotné zemědělské družstvo, které zabraný majetek využívalo k hospodaření.}

^{Jaroslav Welz (3), narozený  v roce 1935, studoval v Čáslavi, v České Lípě a na vysokém učení technickém v Praze. Úspěšně dokončil studium na ČVUT v oboru Elektrotechnika. V Praze se oženil s Jiřinou Štochlovou. Spolu mají dva syny, Marka a Jaroslava (4). Jaroslav Welz (3) v roce 1965 emigroval přes Rakousko do Jihoafrické republiky. Dnes žije v Kanadě, ve Vancouveru a příležitostně navštěvuje v Praze svou sestru Miladu. Téměř pokaždé navštíví i své bývalé bydliště.}

^{Milada Welzová provdaná Slavíčková se narodila v Podhořanech v roce 1933. Studovala na gymnasiu v Praze kde i v současnosti na Vinohradech žije.}

^{Její syn Filip Slavíček, narozený v roce 1970, je ženatý s manželkou Ester. Spolu mají dceru Sarah a syna Šimona. Pan Filip Slavíček je v současné době po restitučním řízení částečným majitelem majetku bývalého velkostatku v Podhořanech.}